Byla jsem v Černobylu, reportáž z exkurze do města duchů

Markétu Kovaříkovou zlákal Černobyl ještě předtím, než se stal legendou televize HBO. Vydala se sem na dva dny, aby prozkoumala zónu navždy spjatou s tragédií. Které obrazy z exkurze pro ni byly nejhorší, jaké to je, přespat v černobylském hotelu a do kdy se bude v místní elektrárně normálně pracovat?

 

Magazín

 

Ne selfie tyč, ale dozimetr

Když jsem Markétu Kovaříkovou žádala o rozhovor o jejím výletu do Černobylu, měla jsem pod otázkami jeden velký vykřičník – hlavně se zeptat na to, proč se člověk dobrovolně vydává do nebezpečných míst. Ale nakonec na mou otázku přímo nedošlo, protože Markéta mi v průběhu vyprávění ukázala, že do Černobylu nejezdí nezodpovědní lovci žhavých selfíček, sem se jezdí pro tiché svědectví. A když máte dozimetr, nenechá to na vašem těle ani takové následky jako čtyři hodiny mezikontinentálního letu.

 

Kde se v mladé ženě vezme chuť podívat se do Černobylu, a jak dlouho bylo od nápadu k realizaci?
Prvotní nápad byl několik let nazpátek, mezitím jsem vycestovala na jiná místa. Možná jsem zrovna na tohle místo nechtěla jet sama, což se stejně nakonec stalo, jelikož do Černobylu se spoustě lidem z různých důvodů nechce. Mě vždycky zajímala tajemná místa, urbex a taky raději akčnější a dobrodružný dovolené. Vždy však s respektem k danému místu.

Jak jste vybírala agenturu, s níž jet?
Upřímně už ani nevím, s jakou společností jsem v zóně byla, všechno zprostředkovával člověk, se kterým jsme na Ukrajině byli, protože celý můj výlet vznikl vlastně docela nečekaně. Na jedné sociální síti jsem narazila na inzerát. A v tu chvíli to bylo zároveň po několika letech spontánní rozhodnutí. Ke skupině jsem se připojila hned, nebylo už na co čekat.

Na kolik vlastně takový výlet přijde?
Přímo v zóně jsem strávila 2 dny a ty mě stály 200 dolarů. To znamená dopravu po zóně, stravu v místě a doprovod průvodkyně a vojáka, kteří nás po zóně doprovázeli a poskytovali nám veškeré informace.

Nemohu se nezeptat… Odjíždí člověk do Pripjati s obavami, nebo docela uvěří informacím o bezpečnosti a víc neřeší?
Nejspíš by bylo divné po tom všem z minulosti, kdybych odjížděla zcela klidná. Jisté obavy jsem pochopitelně měla, ale to bychom nemohli vycestovat skoro nikam. Všude se nám může něco stát. Všude nám může hrozit nebezpečí, ať už větší či menší a záleží jen na nás, zda dbáme bezpečnostních doporučení. Každopádně jsem se před cestou informovala o tom, jak se v zóně chovat a co případně hrozí. Pak už jsem se nechtěla stresovat tím "co by kdyby" a snažila se soustředit jen na to, co vidím kolem a vše si užít.

Jak taková exkurze v Černobylu vypadá?
Vše začalo v Kyjevě, kde nás průvodkyně z agentury vyzvedla na hotelu. Nasedli jsme do dodávek a vyrazili směr Černobyl. Cestou v autě jsme dostali veškeré informace o pohybu v zóně, také jsme zhlédli dokument o havárii v Černobylu. Po příjezdu před zónu nás čekal první vstupní checkpoint. Na tomto velkém chceckpointu vám zkontrolují pas a vstupní list a pak můžete pokračovat dál. První zastávkou bylo otevřené prostranství, odhalující elektrárnu s novým sarkofágem, na druhé straně pak řeky nedostavěný pátý reaktor a chladící věž. Za několik minut potom už jsme byli v elektrárně, kde si nás převzal pracovník elektrárny a vysvětlil nám vše kolem havárie a nějaké budoucí plány.

 

Výhled ze střechy v Pripjati, foto: www.chernobylwel.come

 

Co následovalo?

Poté nás čekal oběd v místní kantýně s ostatními zaměstnanci elektrárny. Zde jsme se poprvé setkali s velkým stojanovým dozimetrem, který měří hodnoty z celého těla. Následně jsme se konečně přesunuli přímo do elektrárny. Vybaveni bílými plášti, návleky na nohách, čepicí, rukavicemi a rouškou přes ústa. Ve stejném jsme potkávali i ostatní zaměstnance, které jsme míjeli na dlouhých úzkých chodbách. Nejdelší zastávku jsme si udělali na velíně třetího bloku elektrárny. Při návštěvě elektrárny nejspíš uvidíte i záchranné prostory pro 800 lidí, kam jsme se také dostali. Potom už jsme celý zbytek večera strávili v Pripjati.

 

Normálně se ve městě chodí po památkách, parcích, do barů, klubů… kam se chodí v Pripjati?

Jsou tu různá místa, která můžete navštívit. My prozkoumali různé bytovky, školy, přístav, kulturní centrum, nemocnici s pitevnou, různé bývalé obchody a další. Večer jsme se přemístili do hotelu Černobyl a hned ráno vyrazili do zapadlé vesničky s malými domky, pěkným dřevěným kostelem a poštou. Cestou jsme z auta viděli losy a občas jsme museli odstranit i nějakou tu spadlou větev z cesty. Celé okolí kolem elektrárny je opravdu divočina.

 

To zní trochu dramaticky, přespat v Černobylu…
Hotel Černobyl se nachází přímo v zóně, nebylo nám tedy dovoleno hotel opustit. O večerní deváté hodině se pak hotel zcela uzavřel a odejít jsme mohli až ráno k našim dodávkám. Večeřeli a snídali jsme přímo v hotelu, jinak se smí jíst a pít pouze na vyhrazených místech.

 

Jak jste řešili čas oběda? Přiznám se, že já bych měla strach v Černobylu jíst…

Oběd probíhal u jednoho dědečka bydlícího v nejkrajnější části zóny. Venku na zahradě na nás čekalo milé pohoštění, nesměla chybět ani domácí pálenka a tradiční nápoj připravovaný z vody, rajčat, česneku a soli. Překvapením byly především palačinky plněné jakousi houbovou směsí. To si v tu chvíli jen říkáte, kdy se vám něco takového znova poštěstí? Po obědě následovala gigantická a úžasná stavba, dnes už nefunkčního, radaru Duga a později další části Pripjatě. Nesmělo chybět ani nejznámější ruské kolo, autodrom a jiné houpačky. Cestou ze zóny jsme se zastavili u reálných strojů, které pomáhaly při úklidu radioaktivní sutě, a u několika památníků.

 

Školka, foto: www.chernobylwel.come

 

Která část zóny ve vás zanechala nejsilnější dojem? Bylo pro vás něco velkým překvapením?

Nedokážu posoudit, které místo ve mě zanechalo největší zážitek. Každá část zóny je něčím specifická, a tak zážitek je pokaždé jiný, nezapomenutelný a těžko popsatelný. Velkým překvapením pro mě bylo, že v současné době pracuje v objektu elektrárny přibližně 2 300 lidí a pracovat se tam bude minimálně do roku 2065. To jsem vůbec nevěděla. Celkově víc víme o tom, co se na místě dělo tehdy. O tom, co se tam děje dnes, nikdo moc neví.

Museli jste dodržovat nějaké bezpečnostní pokyny? Měli jste s sebou třeba dozimetr?
Bezpečnostní pokyny jsme samozřejmě dodržovat museli a předpokládám, že je každý ve svém zájmu i dodržoval. Problém je ale v tom, že nevidíte a ani necítíte žádné nebezpečí, a přitom je celé prostředí kontaminované! Takže bez dozimetru nevíte vlastně vůbec nic a je vaším jediným vodítkem. V zóně si nesmíte položit batoh na zem, na nic sahat, ani jíst a pít, což jinak běžně automaticky každý na veřejném prostranství dělá. Jíst a pít jsme směli jen v autě nebo v jídelně pro zaměstnance elektrárny. Též nám bylo doporučeno, abychom u sebe neměli kovové předměty a ideálně nic, co nepotřebujeme. Další zásadou je mít dlouhé rukávy a dlouhé nohavice, klidně i pokrývku hlavy. Po zóně jsme přejížděli na místa v dodávkách, celou dobu s námi byla průvodkyně a voják s dozimetry, které byly neustále zapnuté. Kdo chtěl, mohl si dozimetr i půjčit. A ještě jedno pravidlo - neměli byste sahat na psy pobíhající v zóně, kterých tam je pořád poměrně dost. 

 

Základní škola, foto: www.chernobylwel.come

Kam všude se účastník exkurze v Černobylu dostane?
Myslím, že je to pokaždé jiné. Nejspíš záleží na tom, s jakým průvodcem jdete a co všechno vám dovolí. Oficiálně se například do objektů v zóně nesmí. Je to na vlastní nebezpečí a každý sám by to měl zvážit. Jedna věc je to, že nevíte, kde je jaká hodnota radiace, což můžete například vyřešit zapůjčením dozimetru. Kolikrát úplně stačí, že víříte prach. Věc druhá je, že domy nejsou v moc dobrém stavu. Musíte dávat pozor, kam stoupáte, často uvidíte propadlé podlahy, střepy nebo místa, kde můžete někam přímo spadnout. Stejně tak je dobré se dívat i nad hlavu, kde visí zbytky osvětlení a podobně. Některá místa jsou tak tmavá, že si musíte svítit na cestu, jinak nevíte, co vás čeká. Ale ve zkratce na vaši otázku: oficiálně vás čeká to, co si s průvodcem naplánujete.            

 

Je pravda, že v Černobylu zůstaly veškeré artefakty (osobní věci lidí, školní pomůcky, hračky…) tak, jak je tam původní obyvatelé zanechali? A co kdyby si je někdo chtěl vzít jako suvenýr?
Pravdou je, že na místě zůstalo opravdu velké množství artefaktů. Najdete tam od běžných školních pomůcek jako jsou sešity, přes lékařské zprávy, až po osobní věci, jako jsou například boty a zmíněné dětské hračky, ty působí obzvlášť strašidelně. Stejně tak na pitevně, kde jsem viděla různé pomůcky, skleněné lahve s různými tekutinami a jiné podivné předměty ve vitrínách a policích. Osobně nechápu toho, kdo si vezme radioaktivní předmět s sebou jako suvenýr, ale i to se prý údajně děje!

Snaží se Černobyl na výletech a exkurzích cíleně finančně „zahojit“? Prodávají třeba nějaké suvenýry?
Těžko říct, jak moc se snaží na zájemcích zahojit, ale předpokládám, že ze suvenýrů moc ne. Jednalo se o takové ty běžné věci jako trika, magnetky, pohledy. Nic velkého. Já sama jsem si nic nepřivezla. Jen zážitky a fotografie. Vstup do zóny není zrovna nejlevnější, což je za mě v pořádku. 

 

Nemocnice, foto: www.chernobylwel.come

Sledujete seriál Černobyl? Jaké to je – dívat se na tu tragédii na obrazovce po tom, co jste těmi místy sama prošla?
Z nedostatku času jsem bohužel zatím viděla jen dva díly seriálu a jsem ráda, že něco takového vzniklo. Je to opravdu zvláštní pocit se na to takhle zpětně dívat. Černobyl je jednoznačně jedním z mých největších dosavadních zážitků. 

 

Připravila: Alena Čálková