Za implementací CRM do Ugandy

Na okraji Ugandy je převážně hlína s plechovými přístěnky, zato v hlavním městě jezdí speciální taxíky a mají tu i pěti hvězdičkový hotel. A taky tým černošských ajťáků, který s implementací CRM systému pro nového mobilního operátora potřeboval pomoct. 

 

Magazín

 

A tak se k projektu přihlásil český ajťák Pavěl Slavětínský. Jak k tomu vlastně došlo? „Nový mobilní telefonní operátor v Ugandě potřeboval zavést systém pro péči o zákazníky na platformě Microsoft CRM (Customer Relationship Management). Větší část jsme připravili tady v Čechách, ale pak jsme to měli jet nasadit přímo do Ugandy. Původní plán byl pobyt na 14 dní, jelikož se ale vyskytly problémy, zůstali jsme tam o týden déle. Na live serveru totiž byla již od začátku chyba znemožňující nasazení určitých úprav,“ vzpomíná na důvod poněkud exotické pracovní cesty Pavel.

 

Můj ugandský pracovní den

Snídaně 

Vstávali jsme v osm ráno. Bydleli jsme v luxusním hotelu v hlavním městě Ugandy, Kampale, jedna noc tu stála 200 dolarů.

Všichni, kdo tam bydleli, byli tedy pro domorodce velkými boháči, protože obyčejný Uganďan si vydělá přibližně 5 dolarů za den.

Bílým tam přezdívají „Musungu“ – bělochy mají za velké boháče a mají k nim respekt. Jejich chování se tedy odvíjelo od toho, že jsme tam byli za pracháče Musungu, co si mohli všechno dovolit, a co dostávali vždycky to nejlepší. Pro Musungu a bohatší mají i velké obchody (něco jako u nás třeba Albert), chudí nakupují za mnohem levnější peníze na pouličních trzích. Proto i na pokoji bylo moderní vybavení, na které je Evropan zvyklý – klimatizace, televize, výtah v hotelu, bazén… U snídaně stáli připravení černoši v oblecích s bílými utěrkami přes ruku, pořád se úslužně ptali, jestli něco nechceme. Samotná snídaně byla formou švédských stolů, a to fakt složená ze samých čerstvých lahůdek. Jenom voda tam pro nás není pitná, takže jsme vždy vyfasovali dvě lahve vody a ty jsme během dne popíjeli.

 

Cesta do práce

Po snídani nás čekala cesta do práce. My jsme měli vlastního řidiče, který nás vozil z hotelu do práce a naopak. Během pobytu nám pomáhal i na tržištích, když za nás smlouval, protože nás všude jako „prachaté Musungu“ chtěli natáhnout. Tenhle chlapík vždycky valil oči, když jsme z peněženek tahali peníze, protože pro ně to byly sumy, na které nejsou absolutně zvyklí… Jinak se tam jezdí taxíkama. MHD tam nefunguje, zato mají taxikáři své trasy, které pořád do kola objíždějí, volají na lidi z okýnka, kam jedou, a takhle postupně nabírají další a další cest ující. Za kilometr chtěli v přepočtu čtyři koruny, takže by ses tam taxíkem dostal skoro všude.

Na silnicích platí zákon silnějšího a běžná praxe je zapnout levý blinkr a jet s větrem za autem šílenou rychlostí, kam potřebuješ. Dopravní policii jsem tam vůbec neviděl.

Zato tam chodí jakási místní ochranka, která lustruje turisty. Kamaráda při běžném focení chytili, sebrali mu pas a chtěli po něm peníze za vrácení. Kámoš nevěděl, kolik jim má dát, a tak přinesl 100 dolarů.  Pak si náš řidič div netrhal vlasy, že by jim stačilo, kdyby dal 20 000 místních šilinků, což je v přepočtu asi 200 korun.

V práci 

Práce byla docela dobrodružná. Budova, v níž jsme dělali, procházela rekonstrukcí, takže jsme byli v podstatě na staveništi. Připojili jsme se na wifinu, mezitím tam vypli proud, který tam vypadával pravidelně aspoň dvakrát denně. Plus jednou týdně tam vypadl proud tak, že nám došly i baterky v noteboocích a nešlo tam vůbec nic. Internet tam byl na úrovni modemu, nezvládal obraz. Přes skype to zvládalo sotva mluvený slovo, obraz už ne. První část dne jsme pracovali asi tři hodiny, pak už bylo velké horko. A oběd.

 

Oběd 

Kapitola sama pro sebe. Na oběd k nám dorazili různé skupinky kuchařů a každá vařila jinou kuchyni. Místní, pákistánskou, indickou… Mohli jsme si vybrat, ke komu půjdeme. Oblíbená je tady místní specialitka banánová kaše (matoke, ze zelených plodů), kozí noha, různí červi, ale i kvalitní ovoce a čerstvé ryby. Tradičním jídlem je pak „ugali“, což je takový pudink z kukuřičné mouky (mnozí ho ale přirovnávají spíše k molitanu), který je hodně levný, ale má i hodně specifickou chuť, na kterou je potřeba si zvyknout. Nám, „Musungům“, dávali kuchaři vždycky to nejlepší maso a byli šťastní, když jsme si je pro ten konkrétní oběd vybrali. Po obědě jsme šli opět pracovat.

 

Kdy jsem měl chuť jet okamžitě domů? Když mi přítelkyně poslala svoje hambatý fotky (přes skype jsem tahal dvě asi 10 minut). Opravdu nejhezčí chvíle pak pro mě byla, když jsem ty fotky konečně dotahal :-).

 

Odpolední šichta

Horko, horko, horko... ale naštěstí nikomu nevadilo, že se nekmitalo. V Africe jsou vůbec všichni strašně líní. V podstatě tam ani žádnou firmu nevlastní černoch, jenom běloši a Číňani. Jedna z teorií téhle lenosti je, že v Ugandě je obrazně řečeno blahobyt. Všude je dostupné nějaké jídlo a co se zasadí, to skoro do druhého dne vyroste. Takže černoši si nemusejí dělat zásoby a hlavu s tím, jestli budou mít co jíst. Nestresují se změnou klimatu, jestli bude zima, sníh… A tuhle laxnost si převádějí i do pracovního života. Jejich krédo je dvousloví: „Už jdu.“

A s touhle odpovědí čekáte na dotyčného na schůzce od dvou do šesti odpoledne. Tohle je tam úplně normální. U nás v týmu bylo ale i několik černošských ajťáků. Úroveň jejich znalostí nebyla tak dobrá, uměli převážně nastavit základní věci, o nějakém security nemohla být řeč. Jinak tam ale přístup k internetu samozřejmě je a lidi s ním umějí zacházet. Týká se to tedy jen velkých měst, kde jsou i internetové kavárny. Protože je ale většina obyvatelů chudá, z domorodých je využívá málokdo.

 

Večer po práci 

Byl čas na nějaký výlet, popřípadě odpočinek na zahradě hotelu. Jednou jsem šel z práce pozdě (okolo půlnoci) a nezbylo mi nic jiného, než dojít do hotelu po svých, což se moc nedoporučuje. Záhy jsem pochopil proč. Hned se totiž na mě – blonďáka Musungu – sypala jedna šlapka za druhou. Afrických kurtizán je na ulici stejně jak much a dokážou být dost neodbytné. Jedna z nich se k nám dokonce přidala v zahradním baru, objednala si pití a čekala, že jí ho zaplatíme. To se samozřejmě nestalo.

A jestli jsem využil nabízených služeb? Rozhodně ne. Jednak jsem měl přítelkyni a jednak je drtivá většina těchto žen HIV pozitivní. Dozvěděli jsme se ale, že nějaký Čech z předchozí skupiny těch služeb využil. Jestli je přežil ve zdraví a jak byl spokojený, ale nevíme. Se ženami je to v Ugandě vůbec zajímavé. Praktikuje se tam totiž polygamie. Ale není to tak, že by chlap měl sedm ženských. Většina lidí je v Ugandě chudá a chudý chlap je rád, když uživí jednu ženskou.

Mám kamarádku z Afriky a ta mi vysvětlovala, jak tamní ženy proti případné polygamii fikaně brojí. Snaží se být pro muže tak finančně náročné, aby mu nezbývaly žádné peníze a nemohl si dovolit žádnou jinou.

V podstatě je to tak, že ti nejbohatší si mohou dovolit mít víc ženských, ale ti chudší na to nemají. V Ugandě je to hodně o zlatě. Čím víc zlata máš, tím větší jsi boss. Ženy nosí zlaté šperky a doplňky, a to rozhodně není laciná záležitost. Ženy tam ale nedělají vůbec nic, nepracují. Rodí děti a starají se o ně. Mají jich třeba i patnáct.

 

Po projektu

Když se nám podařilo dokončit, kvůli čemuž jsme tam vlastně přijeli, byl čas na odlet domů. Letiště mají v Ugandě hezké, čisté a moderní. Vtipné na něm je, že mají všude spoustu navigačních cedulí, jak se dostat k východu, ale ten mají jenom jeden. V letadle měli v sedačkách zabudované obrazovky, takže se během dvanáctihodinového letu dalo koukat třeba na film.

A jestli jsem si tam hodně vydělal? Dostával jsem kromě diet stejné peníze, jako kdybych byl tady v Čechách. Diety ale byly slušné, takže několik výletů, které jsme podnikli, jsem si platil z nich.

Domů jsem si přivezl nezapomenutelné zážitky, i když jsme převážně fungovali ve stylu hotel – práce, hotel – práce. Kromě těch zážitků jsem domů dovezl i nějaké ty suvenýry (třeba tradiční africké barevné šaty, sošku z nejtvrdšího dřeva na světě). Byl jsem taky rád, že už nemusím jíst žádná antimalarika (která stejně nechrání před nákazou, jen toto riziko snižují a mají hodně nežádoucích účinků) a že se doma můžu napít vody z kohoutku. Jestli bych se do Ugandy vrátil? Jako turista určitě! Vždyť jsem si tam pro samou práci nestihl skoro nic užít… :-)

 

Archiv Magazínu ITy++

Zpovědník pro Pavla

  1. S jakým pocitem jsem do Ugandy jel... Plný očekávání! Byla to prima změna, rád cestuju.
  2. Co mě tam nejvíc šokovalo... Že život v Kampale se zase tolik neliší od života v českých menších městech, a nebýt to tam samý černoch, ani bych si toho nevšiml :-). Fakt ale je, že jsem viděl jen ta nejlepší místa.
  3. Kdy jsem měl chuť jet okamžitě domů... Když mi přítelkyně poslala svoje hambatý fotky (přes skype jsem tahal dvě asi 10 minut).
  4. Opravdu nejhezčí chvíle pro mě byla, když... Jsem ty fotky konečně dotahal :-D.
  5. Kdybych se tam zase vrátil, určitě bych... Vůbec nepracoval, jen cestoval a objížděl trhy, ač nás natahovali, stále to tam bylo daleko levnější než tady... a těch věcí tam je fakt hafo.
  6. O ugandských ajťácích si myslím, že... Se mají ještě co učit, ale směr už chytli.
  7. Nejlepší jídlo, které jsem tam jedl bylo... Hranolky s stejkem, některé věci se prostě nemění.
  8. Pocit, s jakým jsem odlétal... Ne úplně dobře odvedená práce, bohužel (viz chyba na live serveru) a těšil jsem se na přítelkyni.