Club

„Nebude trvat dlouho a generované videonahrávky nebude možné laicky nijak rozpoznat od těch pravých,” říká Petr Nutil, expert na dezinformace a manipulaci v médiích

Obraz skutečnosti, který není reálný – proč jsou vlastně fake news tak rozšířené? Kdo za nimi stojí? A jak je vůbec možné rozpoznat, co je reálné a co nikoliv? Na tyto otázky jsme se ptali Petra Nutila, žurnalisty, autora knih literatury faktu a zakladatele webu Manipulatori.cz.

 

CoolDialog

 

Dnes a denně se na nás z medií a sociálních sítí valí tisíce příspěvků, u kterých se často musíme ptát: je to pravda, nebo lež? Mnoho publikovaných příspěvků mají totiž na svědomí autoři, jež se baví postováním mystifikací. A ty jsou čím dál víc povedenější. Rozpoznat pravdu od lži může být proto v některých případech opravdová výzva. Potvrdit to může i náš dnešní host, Petr Nutil. Spisovatel, žurnalista a autor knihy Média, lži a příliš rychlý mozek, který se s námi podělí o své postřehy a zkušenosti.

 

Nová mocenská zbraň: DeepFake v hlavním vysílacím čase?

Proč jsou podle vás fake news a DeepFake videa dnes tolik rozšířená? Co tím jejich tvůrci sledují?

Je to prosté – jsou rozšířená, protože je čím dál tím snadnější je vytvořit. Nástroje na jejich tvorbu jsou dostupné zdarma nebo jen velmi lacino – mluvíme-li o běžných uživatelích, kteří překousnou sem tam nějakou tu chybu.

Motivace k jejich vytváření je ale už teď trojí – a předznamenává podle mě hlavní směry, kterými se budou ubírat i dál. Tím prvním jsou všelijaké parodie a vtípky, tím druhým je tvorba falešných videí za účelem zisku – a s takovými se setkáváme hlavně v porno průmyslu. No a zatřetí se stejně jako jakýkoli jiný nástroj budou i deepfakes využívat k mocenským účelům, jako informační zbraň.

Jen si to představte (například), že chcete vyvolat chaos v nějaké cizí zemi. A tak kombinací hackerského útoku a deepfakes zařídíte, že v na hlavním televizním kanále v hlavním vysílacím čase najednou vystoupí prezident a prohlásí něco, co společnost vyděsí, nebo poštve proti sobě.

 

 

Vzhledem k tomu, že jsou fake news tak frekventované, otázka rozlišování pravdy od lži je čím dál náročnější. Jak tedy člověk může poznat, čemu věřit a čemu ne?

Hrozně komplikovaná otázka. Věřit něčemu je otázka víry, nikoli vědění. Vy se ale asi ptáte na důvěryhodnost. Je fajn si udělat sám v sobě takový malý audit toho, co za informace konzumuji a odkud. Můžu v pohodě na začátku konstatovat, že nic není jisté, ale pak se ukáže, že jsou určité věci jistější než jiné. V prvé řadě bych se tedy zaměřil na zdroj, odkud ta informace pochází. Být si vědom toho, odkud informace přichází. Jsou zdroje, kterým se spíše věřit dá (třeba skutečná média, tvořená skutečnou redakcí, řídící se etickým kodexem) a zdroje, na které je dobré dávat si pozor (což jsou všelijaké výkřiky na sociálních sítích, rádoby zpravodajské anonymní weby, informace z řetězových emailů…). Tedy nastavit si vnitřní filtr toho, co si pouštím do hlavy a co už ne. Být náročnějším konzumentem/čtenářem/divákem a požadovat po médiích skutečnou žurnalistickou práci.

 

Problémem je, že i na méně důvěryhodných zdrojích bychom našli zprávy, kterým lidé věří a volně je šíří dál – což samozřejmě často mívá neblahé následky. V čem podle Vás tkví hlavní nebezpečí, pokud uvěříme dezinformaci na internetu?

Nebezpečí je celá řada. Od těch relativně neškodných, jako že třeba budete za pitomce, který naletěl na nějaký zjevný blábol, v horším případě přišel o peníze nebo osobní data. Nebezpečnější je, když nereálným informacím uvěří větší množství lidí, to pak může mít reálné důsledky na život nás všech. Například takové ty fámy o očkování, jistě jste se s nimi už setkali. Tak ty mají za důsledek, že se znovu vracejí nemoci, které jsme měli už za dávno v našem prostoru za vymýcené, třeba spalničky. A samozřejmě se může i stát, že naplníme-li si hlavu až po okraj dezinformacemi, začneme se podle toho i chovat. Vzpomeňte si třeba na Jaromíra Baldu, prvního českého teroristu, který kácel stromy na železniční koleje. Toho radikalizovaly dezinformace, uvěřil blábolům o muslimské invazi a byl bohužel natolik sugestibilní, že kvůli tomu začal ohrožovat i své vlastní spoluobčany.

Takových příkladů známe z historie spoustu. Nereálné situace mají reálné důsledky, pokud jim uvěří dostatečné množství lidí. To je princip, který se týká paniky na burze stejně jako partě očekávající apokalypsu, která pod tímhle dojmem spáchá hromadnou sebevraždu…

A mimochodem, i když ještě nebyl internet, byli lidé ochotni uvěřit spoustě konspirací a dezinformací třeba o židovském spiknutí, což bylo přesvědčení, které v důsledku vedlo až k holokaustu.

 

 

"Šeptanda" v novém kabátě

Existuje nějaký právní předpis, který šíření těchto mystifikací řeší? Mohou za to být autoři fake news právně postihnuti?

Aktuální stav je takový, že český trestní řád pojmy jako dezinformace, mystifikace ani dezinformace nezná, není v něm nijak definovaná. Ovšem takové jednání i tak může být trestně postiženo, pokud naplňuje skutkovou podstatu činů jako pomluva, poškození cizích práv, křivé obvinění, hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob, podněcování k nenávisti, schvalování trestného činu.

V neposlední řadě samozřejmě trestné je i šíření poplašné zprávy. Ovšem víc než kde jinde na internetu platí: kde ní žalobce, není soudce. A tak šíření dezinformací, které naplňují některou z výše uvedených charakteristik, bývá postihováno jen velmi výjimečně. A když už se nějakou takovou věcí začne policie a soudy zabývat, obvykle pak padají podmíněné tresty, a to hlavně s odvoláním na nízkou společenskou závažnost takových šíření.

 

Pokud se zaměříme na aktuální dění spjaté s DeepFakes, sledoval jste napřípklad kauzu s Ctrl Shift Face a jeho falešného rozhovoru s Cruisem? Jak podle Vás dokážou lidé vytvořit tak věrohodný obraz skutečnosti?

Když mluvíme o DeepFakes, dotýkáme se tu budoucnosti, přikládáme prst na pulzující tep masivní technologické revoluce, která nás lidi už předstihuje a nad níž máme jen minimální kontrolu. DeepFakes jsou především záležitostí umělé inteligence, strojového učení a nebývale výkonných počítačových systémů. Ty pak dokážou vytvořit něco, co může být jen těžko rozpoznatelné od reálného záznamu libovolného člověka. Na základě nějakých vstupních dat – kterými je obvykle množství fotografií a videí cílového objektu – se dokážou „naučit“ mimiku a řeč takového člověka – a následně ho stvořit znovu v digitální podobě. Využívají deep learning, hloubkové učení, což je zpracování dat neuronovými sítěmi, které se používají pro analýzu obrazu i zvuku. A pozor – zatím je to jen začátek. Nebude trvat dlouho a takhle generované videonahrávky nebude možné laicky nijak rozpoznat od těch pravých. O to podstatnější úlohu podle mě budou zastávat relevantní média jakožto zdroje, kterým je možné skutečně věřit, že to, co vidíme a slyšíme se i stalo.

 

 

Říkáte, že tedy bude brzy přituhovat a zprávy, popřípadě videa, bude čím dál hůře rozpoznat od pravdy. Existuje nicméně nějaký způsob, jak zabránit šíření již vzniklých fake news?

Minimálně na internetu, prostoru, který je neregulovaný, svobodný a nad nímž nebdí žádný velký bratr to možné není. Pokud tedy nežijete v nějakém totalitním státě, který tyto regulace z vlastních zájmů realizuje. Třeba v Číně. 

Ono je fajn si uvědomit, že to, čemu my dnes říkáme fake news tady bylo vždycky. To jsou všechny ty povídačky, šeptandy, pověsti. Jsou s námi lidmi neodmyslitelně spjaté. A nepochybně jejich šíření zabránit nelze.

A ani si nemyslím, že bychom měli jít cestou přísné cenzury a restrikcí. Cesta, jak z toho ven podle mě spočívá v systematickém vzdělávání v mediální gramotnosti a kritickém myšlení. Vím, je to běh na dlouhou trať. Ale jinak to asi nepůjde. 

 

Petr Nutil

Petr Nutil je nezávislý žurnalista, autor knihy Média, lži a příliš rychlý mozek a zakladatel Manipulatori.cz. Pokud byste chtěli znát detaily toho, čím se Petr vlastně zabývá, podívejte se na jeho webové stránky www.petrnutil.cz.

 


Připravila: Petra Pruden