Rage 2: Adrenalinová akce, které se krátí dech

Méně je někdy více, však to znáte. Ať už jde o přemíru koření při vaření nebo peníze vyhozené za zbytečnosti. Žánr FPS byl od začátku koncipován jako koridorové střílení, které prostě a jednoduše k úspěchu víc nepotřebuje a hráči ani víc nežádali. Jen vyladěnou hratelnost, zběsilou akci a dostatečné zbraňový arzenál, s nímž můžou kosit zástupy nepřátel. Dnes je ovšem zvykem míchat žánry i v případech, kdy to není úplně na místě. A jednou velmi zdařilou ukázkou nepovedného mixu je právě Rage 2.

PlayCool

 

 

Na plnej plyn

Od samého začátku Rage 2 jasně demonstruje, o co jde především. Hráči není dopřáno žádné pozvolné intro nebo průzkum herního světa jako třeba ve Doom 3 nebo v Half-Life. Proč taky. Autoři museli s prvkem příběhu, dialogu, charakterů postav i všeho dalšího asi zoufale zápasit, protože nic z toho ve hře vlastně není potřeba. Nechci hlavního hrdinu (nebo hrdinku) vyloženě označit za tupce, ale jednodušší provedené ve stylu Serious Sama by bylo prostě lepší. Ale zpět do akce. Hráč je od začátku vystavován koridorovému střílení s minimem vlastního vkladu, přesně tak, jak bychom mohli od podobné akce očekávat.

 

iD Software a Avalanche studio, kteří mají nový Rage na svědomí, moc dobře věděli, v čem spočívá jejich silná stránka. Zatímco první jsou legendy stojící za rozmachem FPS žánru, druzí se vyžívají v sandboxovém ničení všeho okolo a destrukce je jejich denním chlebem. Avalanche studio jsou totiž autory série Just Cause, která se právě v bezhlavém ničení vyžívá. Když tedy spojíme patronát iD a Avalanche s vydavatelem, kterým je v tomto případě Bethesda, začneme cítit silný rozpor v tom, čím by měla hra být.

 

 

Skvěle zpracovanou akci, v níž si hráč nemusí brát servítky a naopak sledovat velmi detailní masakr, pro který se ze všeho nejlépe hodí brokovnice, se bohužel snaží kouskovat drobnosti tak příhodné pro dnešní dobu. Hráči se dostává v rámci zhruba deseti hodin herní doby dostává požehnaně vytouženého střílení, ale zároveň je kouskováno otevřeným světem a možností cestovat po něm pomocí nejrůznějších vozítek jako vystřižených z Mad Maxe.

 

Holá pláň

 Zatímco samotná kampaň a herní čas je ve skutečnosti mnohem kratší než deset hodin, které hráčům v průměru k projití hrou stačí, na papíře by jednoduše akční hra na pět šest  hodin nestačila. A tak je hráč nucen ve stylu Just Cause cestovat mezi jednotlivými bojovými sekvencemi po vyprahlém postapokalyptickém světě, který by měl ale v ideálním případě sloužit pouze jako kulisa za koridory, v nichž se odehrává velmi zdařilá akce. Na místo toho je tedy hráč nucen trávit čas přejezdy z místa A do místa B, během nichž se vlastně nic moc neděje. Dobrovolné útoky na konvoje vydrží bavit jen velmi krátkou dobu a mimo nich je otevřený svět vlastně jedna velká zbytečnost.

 

Spojení tří odlišných herních filosofií, z nichž k sobě mají přece jen blíž Bethesda a Avalanche, jednoduše dře stejně jako písek, který se dostává do jinak perfektně šlapajícího motoru. Jako hráč si užíváte zběsilou jízdu, velmi detailně sledujete, jak se před vámi rozpadají nepřátele na kusy, a najednou musíte dupnout na brzdu. Zpomalit na tu nejnižší možnou rychlost a projet padesátkou obcí v koloně vedené nejrychlejším závodníkem, jen abyste se za chvíli mohli opět začít předjíždět ve vysokých otáčkách.

 

Všeho moc škodí

Bohužel přesně takový dojem Rage 2 vyvolává. Našlapaná akce by mělo být to jediné, čím autoři hráče zahrnout. Funguje totiž naprosto skvěle a bez dalších příkras nepasujících do konceptu hry by na tom byl Rage 2 ještě líp. Herní doba by byla pravda o poznání kratší, ale o to ucelenější akční zážitek by to byl. Tak třeba do třetice všeho dobrého.

 

 

Připravil: Pavel Skoták

Sdílet: