„Umělá inteligence není myšlení, je to jen předem naprogramovaný proces,“ říká Karel Kostka, pedagog, spisovatel a Čech s nejvyšším IQ

PaedDr. Karel Kostka, MBA, Ph.D. je nejen středoškolský učitel a zakladatel jedné z prvních soukromých škol v Čechách, ale zároveň Čech s nejvyšší naměřenou inteligencí a spisovatel s mnoha zajímavými publikacemi. Inspirativní je i jeho pohled na umělou inteligenci, nejen o níž jsme si povídali.

 

CoolDialog

 

Pane Kostko, je známo, že lidé s vyšší inteligencí mívají těžší rozhodování. Při řešení problému nebo při rozhodování vidí více možností, více variant, jak to máte vy?

Člověk s vyšší mírou inteligence především více pochybuje. Je to pravděpodobně způsobeno tím, co zmiňujete – dohlédne na více variantních řešení tam, kde člověk s nižší mírou inteligence vidí jen dvě či tři řešení, a tak se může rozhodnout rychleji. Ale samozřejmě také povrchněji. Obecně platí, že vysoká míra inteligence, stejně jako vysoká míra nadání, může být handicapem. Stačí se podívat do škol, kde spousta dětí velmi inteligentních a nadaných je spontánně ostatními vytlačována na okraj, protože nezapadají do běžných komunikačních a sociálních algoritmů. I proto se stává, že velmi inteligentní lidé bývají docela často společensky i profesně neúspěšní, protože nenachází pro své názory a způsoby chování pozitivní odezvu. To potom směřuje k jejich emoční labilitě a emočním zvratům, syceným už třeba od šikany ve školách až po šikanu v zaměstnání.

 

Bude AI někdy schopna samostatného rozhodování?

Naši čtenáři se hodně zajímají o umělou inteligenci, navážu tedy  na předchozí otázku: Myslíte si, že umělá inteligence bude někdy schopna samostatného rozhodování? Nebo bude jakýkoliv rozhodovací proces AI vždy jen na základě předem přesně určeného naprogramovaného algoritmu?

Umělá inteligence je nepřesné označení pokročilé statistiky a jejich vypočitatelných výstupů. Nicméně pojem se vžil a v mnoha lidech vyvolává představu toho, že nějaký technologický konstrukt je schopen myslet a rozhodovat stejně jako lidský rozum. Tak tomu ale není. Když použiji váš výraz, pak chci poznamenat, že umělá inteligence nezná emoce, nemá instinkty, nedisponuje intuicí – to všechno patří neodmyslitelně do procesu rozhodování, které my lidé činíme ve svých životech.

Umělá inteligence na první pohled myšlení a rozhodování připomíná, dokonce ho umí simulovat tak dobře, že vypadá jako lidská mysl. Ale pořád je to jen vypočitatelný a předem naprogramovaný proces. Kdežto lidské myšlení je nevypočitatelné, což s sebou nese samozřejmě jak celou řadu pozitiv, tak negativ.

 

 

Kolem AI dnes panuje dokonce až hysterie, co soudíte o nutnosti zavedení právních a etických norem pro umělou inteligenci?

Myslím si, že je třeba se na jistá omezení, která nastaví řád, připravovat. Lidská společnost je postavena na systému psaných a nepsaných pravidel, proto funguje. Tam, kde se tato pravidla naruší, dochází velmi rychle ke střetům od drobných potyček až po války. Obdobně je tomu u umělé inteligence. Její pokročilé formy umí pronikat do soukromí, i do těch nejintimnějších oblastí lidského života. To je jedna věc, která narušuje staletí platné normy. Druhou věc považuji za mnohem nebezpečnější – žijeme v době, kdy lidská rasa až naivně svěřuje celou řadu společenských, ekonomických, zdravotních, informačních, bezpečnostních či politických sfér bezelstně do rukou technologicko-informačních struktur. Ta naivita nabývá obludných rozměrů – při možném blackoutu se tak můžeme přiblížit k hranici, která znamená nejenom společenský krach, ale ohrožení lidstva jako celku. Jenomže lidé už jsou takoví, že když něco funguje, jen málokdo si láme hlavu s tím, co by se stalo, když funkčnost najednou zmizí.

 

Jste součástí školského systému, vedete vlastní školu, vidíte tady někde příležitost pro umělou inteligenci? Vzal byste do svého učitelského sboru učitele – robota?

Přínos umělé inteligence je obrovský. Podívejte se, kolik složitých výpočtů zvládne hravě v kratičkém čase. Kolik informací umí pojmout do svých databází, jak rychle je umí vyhledávat, analyzovat, provádět jejich syntézu. Robota bych si do školy rozhodně nevzal, protože mu chybí to, co dělá učitele dobrým učitelem. Chybí mu emoce, empatie, pedagogická intuice, charakter, osobnost… Byl by to jen automat na mluvení, který by neměl čím žáka motivovat, natož inspirovat.

 

Jak podle vás dnes děti vnímají umělou inteligenci (robotizaci)? Mají z ní strach jako mnozí méně informovaní dospělí?

Z umělé inteligence strach nemají. Naopak. Stala se nedílnou součástí jejich životů, dokonce v mnoha případech je pro současnou nastupující generaci virtuální svět s obrovskou informační databankou přitažlivější a skutečnější než ten, který žijí v opravdovém světě. Pokud jde o robotizaci, ta ještě tolik do jejich životů nepronikla natolik, aby na ně měla nějaký extrémně vysoký vliv.

 

Měli nebo neměli by se lidé bát „nástupu robotů“ (automatizace práce atd.)? Ptám se proto, že v redakci míváme na toto téma velké ohlasy - část čtenářů se bojí, že nás roboti připraví o práci, začnou nás ovládat. Statistiky ale ukazují, že robotizace spíše více nových pracovních míst vytvoří, než kolik jich odebere. Může se někdy doopravdy stát, že díky robotizaci bude masivní úbytek pracovních míst?

Robotizace ubere pracovních míst především v těch pracovních pozicích, kde už dnes pociťujeme nedostatek pracovních sil.

Nemám strach, že díky nim přijdou masy lidí o práci.  Lidé se budou prostě jenom přesunovat do sofistikovanějších činností. Roboti nás nikdy nebudou ovládat, pokud si, jako lidé, uchráníme to, co je na našich bytostech jedinečné - lidskost, nevypočitatelnost, emocionálnost, empatii, jak jsem o tom mluvil před chvílí…

 

Když se v nás objeví strach z nového (např. z robotizace), a máme přirozeně dojem, že se stane něco velkého, co se nám může vymknout z ruky, vymstít, ale zároveň se podíváme na ostatní velké objevy – ať už je to knihtisk, rozhlas, televize (a údajná zkáza psaného/mluveného slova), internet… Vidíme, že predikce lidí byly často zkreslené a zbytečné. Dá se proti strachu z překotného vývoje nějak bránit? Můžeme se připravit?

Na řadu věcí se připravit nemůžeme, dokonce ani nemáme šanci bránit se překotnému vývoji technologií. Jen si vzpomeňme na hesla z minulosti, jako třeba „poručíme větru a dešti“. Ověřili jsme si, že neporučíme. A to se netýká jenom přírodních zákonů, ale i těch společenských. Každým dnem se rodí nové a nové věci, události, na svět přichází stále nové generace a ty se učí poznávat svět. A vždycky ho poznávají v jiné podobě než generace předcházející. Když významní lidé odcházejí ze světa, slyšíme, že jsou nenahraditelní – a přece, jak všichni víme, jsou těch nenahraditelných plné hřbitovy, a přitom život si jde svou cestou dál a přicházejí noví a noví lidé… Na druhé straně se nám může svět skutečně vymknout z rukou. Za měsíc mi vyjde kniha, která se jmenuje „Vyměřený čas“, a je právě o tom, jak se vyspělá civilizace může za několik let zhroutit do naprostého zmaru a konce.

 

 

Dá se robotům změřit IQ?

Co podle vás po fázi umělé inteligence přijde? Existují nějaké predikce toho, kam se vývoj posouvá? Je možné, že by někdy AI byla schopna emocí a intuice?

Predikcí je celá řada, od fantasmagorických až po seriózní vědecké studie. Možná vás překvapím, ale myslím si, že přijde den, kdy lidé dokáží umělé inteligenci jakousi formu emocí předat. Ale ten den je daleko. U intuice bych byl opatrnější, tam to bude mnohem složitější.

 

Je možné strojům nebo algoritmům umělé inteligence přiřadit nějakou hodnotu IQ tak, jak je dnes měřena u lidské populace?

S velkými obtížemi ano, ale parametry by se musely nastavit jiným způsobem, než je tomu u lidí. IQ je výrazem standardizovaného skóre, které vyjadřuje míru inteligence jednoho určitého člověka vůči ostatní populaci. Lidé jsou tedy srovnatelným vzorkem, který má řadu shodných vlastností a rysů. Máte tedy na čem stavět, máte definovatelnou oporu. Jenomže technologie jsou mnohem rozmanitější, hledat u nich jednotící parametr je nesnadné. Jinými slovy – IQ u technologií by bylo málo souměřitelné s IQ člověka, mimo jiné i proto, že míru inteligence u člověka definujeme jako poměr „mentálního věku“ a skutečného chronologického věku, což je u technologií nesmyslné.

 

Pane Kostko, na závěr nám prozraďte, se kterou „umělou inteligencí“ (nebo robotem) jste dnes měl co do činění?

Jako každý pracuji několik hodin denně na počítači, a to i dnes, pohybuji se na sociálních sítích a využívám výdobytků doby, navigací počínaje a aplikacemi v mobilu konče. Nemůžu se ubránit dojmu, že člověk díky těmto zařízením tak trochu hloupne, protože nemusí namáhat mozek jako dříve, kdy podobné technologie neexistovaly.

 

 

Připravil: Radek Svoboda

Sdílet: