CoolClub pro IT odborníky

Pamatujete si je? Osm technologických legend, které jsme kdysi chtěli najít pod stromečkem

23.11.2026

Místo chytrých hodinek a bezdrátových sluchátek jsme rozbalovali Game Boye, diskmany a mobily, na kterých jsme hráli Hada. Nokia 3310 stála na podzim roku 2000 u Oskara 8 599 korun a na paměťovou kartu digitálního Olympusu se v nejvyšší kvalitě vešly čtyři fotky. Vraťte se s námi k dárkům, které jsme si přáli v devadesátkách a na začátku nového tisíciletí.

 

Magazín

Šustění balicího papíru, cvaknutí plastového krytu a první zapnutí. Tedy pokud měl někdo po ruce tužkové baterie. A když se pod stromečkem objevila herní konzole, zbývalo ještě vyjednat, kdo dostane ovladač a kdy bude volná televize v obýváku.

 

1. Game Boy a radost z hraní kdekoliv

Původní Game Boy měl malý displej bez podsvícení, čtyři odstíny šedi a místo pro jednu herní kazetu. Přesto už samotná představa, že si můžete vzít oblíbenou hru s sebou, byla obrovská věc. 

Zároveň stačilo jen vyměnit kazetu a na stejném displeji se rázem otevřel úplně jiný svět. V Super Mario Land jste skákali přes propasti, v The Legend of Zelda: Link’s Awakening objevovali ostrov Koholint a v Pokémon Red a Blue zkoušeli pochytat všechny pokémony. A když jste měli chuť na něco, co se dá rozehrát během pár vteřin, byl tu Tetris. 

Původní Game Boy dorazil do Evropy v září 1990. Měl malý displej bez podsvícení a na čtyři tužkové baterie vydržel podle Nintenda kolem patnácti hodin. Na svou dobu bylo skvělé už to, že se vám do kapsy vešla konzole i pár her. A výměna kazet s kamarády byla skoro stejně zábavná jako samotné hraní.

 

2. První PlayStation a hry, u kterých stálo za to zůstat

Když na prvním PlayStationu vyšel v roce 1996 Tomb Raider, i jediná jeskyně uměla působit obrovsky. Stačilo zvednout s Larou Croft pohled od země a všimnout si římsy vysoko nad hlavou. Najednou vás zajímalo, kudy se tam vyškrábat a co asi najdete nahoře. O třicet let později vzbuzuje podobnou zvědavost např. GTA VI, jen v úplně jiném měřítku. Můžete vyjet z neonových ulic Vice City a zkoumat, kam vás silnice zavede ve fiktivním státě Leonida. U Lary tehdy stačila jedna římsa, abyste si řekli, že to pro dnešek ještě nevypnete.

A když na to došlo, rozehranou hru jste si mohli hravě uložit na paměťovou kartu. Ta se zasouvala do konzole nad ovladačem a dala se vzít třeba i ke kamarádovi. Stačilo ji zapojit do jeho PlayStationu a Lara byla zase přesně tam, kde jste ji nechali.

 

3. Tamagotchi a starosti o pár pixelů

Malé plastové vajíčko se třemi tlačítky a jednoduchým displejem. A i přesto dokázalo vzbudit až překvapivě opravdovou starost. Od chvíle, co se na obrazovce vylíhl váš digitální mazliček nebylo času nazbyt. Tamagotchi se totiž umělo ozvat, když mělo hlad nebo si chtělo hrát, a překvapivě rychle vám začalo záležet na tom, jak se mu daří. Pokud byste totiž péči o něj zanedbali, mazlíček mohl uhynout. 

A i když se přívěsek dal ztlumit, zvědavost, jak se mu daří, se vypínala hůř. Bandai ho začalo prodávat v Japonsku v listopadu 1996. A i po třiceti letech je na ní pořád hezké, jak málo stačilo k tomu, aby vám obyčejný přívěsek přirostl k srdci.

 

4. Diskman a výběry vypálené na cédéčko

To byla radost, když se pod vánoční papírem objevil diskman, přenosný přehrávač CD. Tehdy totiž playlist nevypadal jako dnes. Jednalo se o stříbrné cédéčko nejlépe s nadepsaným názvem prostřednictvím fixy. Celé to stálo ale trochu víc práce než jen na Spotify kliknout na plus. Skladby bylo třeba vybrat předem, seřadit a pak vypálit na disk. Už po pár přehráních vám byo jasné, která písnička bude následovat po té předtím. 

První přenosný přehrávač Sony D-50 z roku 1984 zabral tolik prostoru jako čtyři obaly na CD položené na sebe. O necelé dvě dekády později už se v české předvánoční nabídce objevil Sony D-NE715 za 4 930 Kč, který zvládl i MP3. Na jediné vypálené cédéčko se tak vešlo několik alb nebo pořádně dlouhý vlastní výběr. 

 

5. Nokia 3310 a palec, který znal klávesnici zpaměti

Na Nokii 3310 si mnozí vybaví maličkosti. Zvuk vyzvánění. Cvaknutí krytu. Nebo pocit, že po čase zvládnete napsat SMS skoro poslepu, protože palec přesně ví, kam sáhnout. Telefon se dal snadno převléknout do jiné barvy, a to výměnou předního i zadního krytu. A hlavně měl Hada. Hru, u které bylo nemožné odolat dalšímu pokusu o rekord.

V říjnu 2000 stála 3310 u Oskara za 8 599 Kč. Jo a pamatujete si Hada ve verzi Snake II? Ten při krmení dokonce otevíral tlamu. 

 

6. Polaroid a pár minut, během kterých se objevila fotka

Na Polaroidu bylo zvláštní už to, že fotka měla hned po pořízení svoje místo ve světě. Mohli jste ji někomu podat, připsat na okraj datum nebo ji založit do alba. A než se obraz pořádně ukázal, byla chvíle na zvědavost, jak to celé dopadlo. První Polaroid se prodával už v roce 1948, ale známý způsob, kdy fotoaparát sám vysune snímek, který se vyvolává na světle, přinesl model SX-70 v roce 1972. Každý snímek spotřeboval jeden kus filmu, takže i obyčejná momentka měla trochu větší váhu. www2.library.hbs.edu

7. VHS a filmy, které jsme znali i s reklamami

VHS měla vlastní zvuky. Zaklapnutí kazety ve videu, svištění při přetáčení a tiché cvaknutí na konci pásky. Některé kazety se poznaly podle obalu z videopůjčovny, jiné podle ručně popsaného štítku. A když byl film nahraný z televize, občas k němu neodmyslitelně patřila i kus reklamy. První VHS videorekordér uvedlo JVC v Japonsku už v roce 1976. V Česku k němu později přibyla i radost z výběru filmu ve videopůjčovně, která k začátku devadesátých let patřila třeba v Praze. Doma pak stačilo najít na pásce začátek a pustit si oblíbenou pohádku třeba potřetí za týden. collection.sciencemuseumgroup.org.uk

8. Digitální foťák a radost, že fotku vidíte hned

Po letech čekání na vyvolaný film působilo skoro neuvěřitelně, že se po zmáčknutí spouště stačí podívat na displej. Zavřené oči nebo uříznutá hlava se daly odhalit hned a fotka šla pořídit znovu. Casio tohle nabízelo už v roce 1995 u modelu QV-10. Jenže brzy přišla jiná starost. Podle českého testu Olympusu Camedia 1400L z roku 1998 se na čtyřmegabajtovou kartu vešly čtyři snímky v nejvyšší kvalitě, dvanáct ve střední nebo 49 v nejnižší. U prvních digitálů tak mělo i obyčejné tlačítko „Smazat“ svou váhu. Místo na další fotku se dalo získat jediným stiskem a občas už při něm člověk věděl, že mu ten nepovedený záběr bude stejně trochu líto. 

 

Připravila: Petra Sauerová

Foto: