„Jen fungujeme, ale přestáváme žít.“ O syndromu vyhoření s psycholožkou PhDr. Hanou Pucherovou

Syndrom vyhoření podle průzkumu Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty UK pociťuje asi 34 % dotázaných. Přichází plíživě, ale než se nadějete, jste lapeni v síti frustrace, vyčerpání, ale také fyzických bolestí. Kdo je k syndromu vyhoření nejvíce náchylný? A jak se proti němu chránit? To nám v rozhovoru prozradí psycholožka PhDr. Hana Pucherová.

 

HRstack

 

Jak poznáte, že bilancujete na hranici vyhoření? Někdy to pozná spíše okolí, než "hořící" samotný. Syndrom vyhoření totiž umí přijít natolik plíživě, že ho vlastně nezaregistrujete. A pak už zbývá řešit nastalé symptomy nejlépe s odborníkem. Třeba za psychložkou Hanou Pucherovou.

 

Jen fungujeme, ale přestáváme žít

Paní doktorko, jak se syndrom vyhoření projevuje v praxi? S jakými příznaky se u svých klientů setkáváte?

Syndrom vyhoření, který je v současnosti často skloňován, bývá spojován s pojmy jako přetížení a vyčerpání. Zkušenosti z mé praxe hovoří o tom, že toto přetížení a vyčerpání jsou spíše následky. Následky jistého způsobu chování, myšlení a celkového fungování, kdy nemáme nebo resp. postupně ztrácíme zdravý vztah k sobě a k lidem kolem nás.

 

Jaké pocity nás na to mohou upozornit?

Jako bychom ztráceli nějaký druh kontaktu sám se sebou s tím, co je naší součástí a naší podstatou. Tím vzniká jistá nerovnováha mezi pracovním zatížení a naším osobním životem. Jen fungujeme, ale přestáváme žít.

 

 

Existují fáze, na kterých byste syndrom vyhoření popsala?

V literatuře se popisují 3 fáze syndromu vyhoření: fáze poplachová, fáze odporu a fáze vyčerpání, ve které začíná samotný počátek vyhoření. Symptomy, se kterými klienti přichází se mohou zdánlivě jevit jako nesouvisející. Na rovině tělesné jsou velmi podobné stresové reakci. Objevuje se například nevolnost, poruchy spánku, vnitřní třes, bušení srdce, potíže s dýcháním. Tělo začíná reagovat jakýmsi způsobem na situaci nepohody. Později se mohou objevit i kožní reakce, bolesti hlavy, vysoký krevní tlak. Klienti hovoří o nevolnosti, pocitu na zvracení, bolesti žaludku.

 

Co se v člověku odehrává po mentální stránce věci?

V myšlení se nejprve objevují otázky: Co mám dělat? Jak nepříjemnou situaci zvládnout? V pozdější fázi syndromu vyhoření se objevuje „odevzdání se“ a pocit, že nemám situaci pod kontrolou, všechno je jedno, situace nemá řešení a člověk se ocitá ve vleku událostí.

 

Souvisí s tím i nějaké specifické fyzické symptomy?

Může se zhoršovat paměť a pozornost, objevuje se zapomnětlivost. Jako by se tělo samo bránilo dalšímu přetížení.

 

Je možné, že člověk, který syndromem vyhoření trpí, nemá o této diagnóze žádné tušení? 

Je důležité si přiznat, že syndrom vyhoření vzniká velmi pomalu a plíživě, a tak je možné, že prvotní příznaky si člověk ani neuvědomí nebo jim nevěnuje dostatečnou pozornost. Příznaky, které popisuji výše, se berou takzvaně na lehkou váhu a připisují se momentální přetíženosti, reakci na aktuální krátkodobé přepracování. Když však tímto způsobem přestáváme vnímat naše tělo, které vysílá jisté signály, ani si nevšimneme, že už je toho na nás moc a situace nám přerůstá přes hlavu.

 

Osobní inventura

Kdo je syndromu vyhoření nejvíce náchylný? Mohou to být třeba určité typy osobností? 

Podle mých zkušeností je to velmi individuální a může se s ním potkat každý z nás v určitém životním období. Obecně bych řekla, že se vyskytuje u osob, kteří z nějakého důvodu ztratili kontakt sami se sebou a nejsou již schopni vnímat jemné náznaky a informace, které jim dává jejich tělo. Toto může trvat řadu měsíců až let a člověk si neuvědomí, že používá nějaké nevědomé mechanismy v chování, které by mohly mít pro něj destruktivní účinek.

 

PhDr. Hana Pucherová

 

U jakých povolání se vyhoření projevuje nejčastěji?

Celkově se dá říct, že jsou více náchylní lidé v tzv. pomáhajících profesích – zdravotní sestry, sociální a pedagogičtí pracovníci, policisté. Tito lidé přichází do zaměstnání plni nadšení a euforie, s touhou pomoci. Postupně však naráží na realitu, která je zcela jiná než jejich představa. Začíná se objevovat frustrace, ztráta smyslu, práce je pouhým zdrojem příjmu doprovázena větou: „Pracuji jen do výše svého platu!“.

V mé psychologické praxi se často objevují zaměstnanci velkých korporátních společností, kteří jsou za léta práce vyčerpaní a ztrácí smysl toho, proč tam vůbec jsou. Výjimkou nejsou ani úspěšní podnikatelé, kteří jak se říká „zatnou zuby“ a několik let tvrdě dřou, aby jejich společnost vzkvétala. Toto se jim často podaří, ale jakýmsi „vedlejším efektem“ jsou jejich vztahy v troskách, podlomené zdraví a pocit, že nic nemá smysl.

 

Trpí na syndrom vyhoření spíše muži, nebo ženy? A proč tomu tak je?

Netroufám si říct, jestli trpí syndromem vyhoření více muži, nebo ženy. V každém případě jím však trpí lidé, kteří po dlouhou dobu překračovali nějaké své hranice, kladli na sebe sama vysoké nároky a očekávali od sebe velkou výkonnost. Doba, ve které žijeme, požaduje neustále nějaké překonávání hranic. Jistě vám bude povědomé heslo: „Hranice jsou od toho, aby se překonávaly!“ Platí to však skutečně pro všechny hranice?

 

Jak se podle vás dá s tímto syndromem pracovat? Je jediným řešením odchod ze zaměstnání?

Pokud jsme ještě v počátečních fázích syndromu vyhoření a uvědomujeme si, že se s námi něco děje, tak je to dobré znamení. Znamená to totiž, že komunikujeme sami se sebou a neztratili jsme spojení. Potom je dobré se zamyslet nad šesti následujícími oblastmi našeho života: rodina/partnerství, práce, zdraví a fyzická kondice, sociální kontakty, individuální koníčky, víra/spiritualita.

Můžeme si udělat jakousi osobní inventuru, jak na tom v jednotlivých oblastech jsme a jestli vládne mezi nimi nějaká rovnováha. A pokud cítíme, že sami již situaci nezvládáme, je dobré obrátit se na psychoterapeuta, který se tímto tématem zabývá. Psychoterapie poskytuje bezpečný prostor pro řešení jak syndromu vyhoření, tak i jiných psychických stavů, se kterými si nevíme rady.  

 

Dokázala byste našim čtenářům dát například 3 tipy, co dělat, aby se to fáze vyhoření nedostali? Existují způsoby, jak se chránit zavčas?

Mezi prevenci syndromu vyhoření určitě patří schopnost vnímat sebe sama, svoje myšlenky, pocity a vést jakýsi vnitřní dialog sám se sebou. Naslouchat sám sobě, snažit se porozumět svým emocím. Vědět, co mě těší, co mi dělá radost, co mi dává smysl, kde tzv. „upustit páru“. Naučit se vyvažovat pracovní zatížení i jinými aktivitami a nezapomínat na vztahy. Vztah k sobě, k blízkým a k přátelům. Hledat nějakou rovnováhu mezi již zmíněnými šesti oblastmi našeho života: rodina/partnerství, práce, zdraví a fyzická kondice, sociální kontakty, individuální koníčky, víra/spiritualita.

A když už máme pocit, že nám všechno přerůstá přes hlavu, nebát se vyhledat pomoc psychoterapeuta, která je v dnešní době dostupná i online.

 

Více o PhDr. Haně Pucherové se dozvíte na jejím webu.

 

 

Připravila: Petra Pruden

Foto: archiv H. Pucherové; Shutterstock

Sdílet: